Dej mi víru

Dej mi víru

Dej mi víru horoucí a stálou,

svatou žeň tvé oběti,

dej mi víru, která pohne skálou,

jež mé srdce pečetí.

Oběť, utrpení, bolest, smutek, strach... proč jsou tato slova synonymem života i cesty víry?

To je otázka, která mi dlouho "nedávala spát".

Kdysi v dětství jsem viděla pohádku Paví král, princezna tam hledala oblíbeného páva, který se jí ztratil a nakonec byl zakletým králem Pavího království. Byl zakletý pro svoji pýchu. Princezna musela podstoupit náročnou cestu, aby jej našla, a mně se mnohokrát v životě vynořila v paměti věta, kterou říkala: "Až přepluji moře, až přetrpím hoře, cestičkou z oblázků, dojdu si pro Lásku."

Jak výstižné pro každý lidský život, jak výstižné pro cestu víry, pro poznání Lásky.

Když jsem kdysi, po prvních náročných letech manželství zjistila, kdo je Bůh, že to není jen někdo, ke komu se dřív lidé utíkali v nouzi, protože stejně jako já nechápali život, smrt a utrpení...

Když po krásném dětství, místo krásného společného života přišla doba "z hrušky dolů", plná zklamání, problémů, starostí, smutku, trápení, rozčarování...

Má touha porozumět smyslu života, smrti a utrpení se stala ještě intenzivnější. Jenže, doba totality nenabízela příliš mnoho odpovědí. A v jednu dobu, náhle, nenápadně, až podezřele často, se v mém životě začal Bůh objevovat. V různých situacích, podobách, příležitostech, stále jsem na něj "narážela", jak se říká, byl všude, kam jsem se podívala.

V dětství, jednou v televizi dávali velmi jednoduše kreslenou pohádku Stvoření světa, dědeček Bůh, pomalu ale jistě tvořil svět. Ptala jsem se maminky jestli o tom není knížka a maminka mi zcela automaticky řekla, přece Bible. A máme ji? Knížky jsme měli všude, byli jsme s tatínkem vášniví čtenáři, ale četli jsme především kriminálky a dobrodružný žánr, maminka červenou knihovnu. Ale na otázku "máme ji?", odpověděla, kde bysme ji vzali? A tím to na dlouho skončilo.

Bohu díky, přišla revoluce a maminka časem přišla s Biblí plnou krásných obrázků i textu, kde se opravdu psalo, jak Bůh stvořil svět. Přišla v ten nejlepší čas, ale už nebyl moc čas na čtení. Byla jsem už 6 let vdaná a procházka po oblázcích to rozhodně nebyla. Krom všemožných starostí a problémů, stále scházely finance na provoz a dostavění domu, běžný život a děti rostly.

Jednou se mi dostala do ruky knížka o tom, jak žít úspěšný život, byly v ní, mimo různé rady pro úspěšný život, také úryvky z Bible. Přišla jsem za maminkou a říkám "mami, půjč mi prosím tu Bibli". Potřebovala jsem si najít Mt6,25. A bylo to tam, krom spousty jiných rad na dobrý život, i to co jsem hledala: "Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty?..."

Hltala jsem každé slovo!

A následovala doba o které mluvím na začátku, doba, kdy se mi Bůh Stvořitel dával poznat. Už to, byla pro mě úžasná novinka, že je a že funguje. Ale měla přijít ještě mnohem lepší zpráva. Pro mě bylo úžasné, že můžu věřit, že Bůh se stará o náš materiální život, ale On mi ukázal, co to ostatní? co vztahy, trápení, co chceš dělat s tím?

Bůh dobře znal všechny mé otázky a touhy, a pomalu, ale jistě mi je začal odhalovat.

Moje euforie rostla a neměla konce i tak. Přesto, že manželství se příliš nezlepšovalo, byla jsem po většinu času šťastná.

Přišlo mi, že žiji dva životy, ten kde jsem šťastná s Bohem a druhý, kde jsem sice šťastná maminka, leč zcela osamocená a trpící manželka.

Aby toho nebylo málo, jako šok přišla náhlá smrt maminky. Měla mi připomenout, že je tady ještě něco, čemu už dlouho toužím porozumět, smyslu smrti = konce života.

Smrt maminky v jejích 55 letech, to byla opravdu velká rána.

Bůh, který mi právě začal ukazovat, že existuje a je úžasný, mi náhle vzal jednoho z nejdůležitějších lidí mého života, co to je?! Proč?!

Spousty otázek, možná mě tím i trošku naštval, ale o to víc vzbudil mých otázek.

Jako vždy, na odpověď jsem nemusela příliš dlouho čekat. Přišlo další náročné období, které přineslo o to větší pocit opuštěnosti, samoty. A tak jsem jednou s těmito pocity přišla na mši, plná smutku a otázek, možná i výčitek, jsem přišla a zůstala stát vzadu v kostele opřena o sloup, když v tom slyším z kazatelny: "Neboj se, nikdy nejsi sama, já jsem s tebou vždycky, nikdy tě neopustím. Já jsem Ježíš, miluji tě víc než svůj život a jsem s tebou ve všem co prožíváš. Neboj se!" Tato slova, která jasně odpovídala na všechny mé právě v duchu vyslovené otázky, mě úplně dostala. Spustila tak nepopsatelnou vlnu lásky a radosti, že vůbec nevím, co se dělo pak, jak jsem se dostala domů, ale vím, že můj život to totálně proměnilo.

Láska, kterou jsem se zamilovala do Krista, zcela změnila všechno.

Náhle už jsem se ničím netrápila, byla jsem šťastná a plná euforické zamilovanosti.

Byl to čas, kdy mi Bůh všechno ukazoval, vysvětloval, dával odpovědi na všechny mé otázky, staral se ve všem o můj, náš život. Nádherné radostné období. Už tohle všechno bylo jako úžasná pohádka a myslela jsem, že takto už to zůstane, ale byl to teprve začátek cesty.

Velmi záhy, něco přes rok od smrti maminky se Pán rozhodl, že je ještě potřeba, dotáhnout do konce odpověď na otázku ohledně smrti, a tak mě na chvíli utopil.

Topení se, není bezbolestné, bolí plíce do kterých vniká voda, ale netrvá to dlouho. Člověk brzy zjistí, že mácháním rukama nic nezmění, a ten marný boj vzdá, odevzdá se. No a právě přesně v ten moment odevzdanosti to přišlo. Úžasné, nepopsatelně dokonalé Světlo, které mě zcela obklopilo a pocit všudepřítomné, bezpodmínečně nekonečné a nepopsatelně úžasné Lásky a Radosti, Všudepřítomného Boha, který byl tím vším, co mě obklopovalo, dokonalá Přítomnost. Místo odkud se dobrovolně neodchází.

Tento prožitek byl začátkem další fáze mé proměny a další částí odpovědi, na otázku smyslu života a smrti.

Postupem času, jsem si začala uvědomovat, že můj starý život tenkrát skončil. Že jsem už zcela jiný člověk, ale na rozdíl od prvního setkání s Ježíšem v jeho slovu, už to není o euforii zamilovanosti, ale je čas dospět, čas práce na sobě.

Sama jsem nechápala, jak můžou paralelně probíhat v jednom člověku dva životy, jeden šťastný s Bohem, druhý stále bojující se svojí přirozeností, povahou a manželem.

Euforické období vystřídal život naplněný pokojnou Láskou, která nemá konce, Láskou která přijímá bezpodmínečně. Láskou, která je silnější než všechno trápení, Láskou, která právě i trápení dává smysl proměny v dobro. Využívá k dobrému všechno , i ty nejhorší lidské situace, dokáže proměnit v něco úžasného, co nás přivádí k poznání a ke spáse.

Ukazuje nám, že nic co snášíme v našem životě není zbytečné, žádné trápení nevyjde nazmar. Nejenom, že nás tím proměňuje, ale všechny naše oběti využívá ke spáse světa. Ani jediná naše slza není zapomenuta, nebo ztracena.

A o to víc, naše láska, každé slovo, myšlenka i skutek účiněný s láskou Bůh mnohonásobně zužitkuje k dobrému. Jsme pro něj důležití v každé životní situaci.

Tento náš život je velká škola lásky, stále se učíme, co to vlastně láska je, kdo to Je. Je to Někdo v němž žijeme, pohybujeme se a jsme. Je to Smysl i Cíl. Je všude, ve všem a touží se projevit především v každém z nás.

Bože, tys provázel také dnešní svatou Brigitu různými životními cestami, a když rozjímala o umučení tvého Syna, dals jí poznat moudrost kříže; nauč i nás, ať za všech životních okolností dovedeme vždycky hledat tebe.

Ať nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Gal2 

Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel. Žl34

"Zůstaňte v mé lásce, praví Pán; 

Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce. 

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. 

Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci." 

Jan15