Všude doma

My introverti to máme trošku náročné s "aklimatizací" na nových místech, nějaké seznamování s přítomnými a vším možným, bývalo pro mě, co by nevěřícího člověka, občas hodně děsivé. Chvíli po "obrácení" jsem ale zažila úžasný pocit, který všechno změnil. Byli jsme na výletu v Benátkách a vypadalo to, že jsme se trošku ztratili ve spleti miniaturních uliček, když najednou jsme vešli na malinkaté náměstíčko a v protějším rohu jsem uviděla kostel, mé srdce zaplesalo, záchytný bod, utíkala jsem a vstoupila do kostela. A náhle jsem pocítila nepopsatelně úžasný pocit domova. Uvědomila jsem si ten moment, že jsem tady vítaná, že tady na mě Někdo čeká, Někdo s kým jsem v bezpečí a že už se vůbec nemusím bát. Byla jsem neskutečně šťastná. To úžasné zjištění, že když se člověk vnímá jako dítě Boží, křesťan, náhle se každý kostel, na celém světě, se stává jeho domovem. Tento pocit byl opravdu silný, provázela jej neskutečná úleva a vnímání Boží přítomnosti. Děkovala jsem Bohu, za tento úžasný dar. Když jsem vyšla z kostela, úplně jsem zapomněla, že jsme se ztratili a hned jsem věděla, kudy se vydat.  Manžel trošku nechápal mé euforii a nadšení, ale nejspíš to přikládal tomu, že jsme našli cestu. 

Tento krásný pocit domova od té doby vnímám všude, kam přijedeme, cítím se doma a silná v kramflekách v každém kostele, poutním místě...  ale i všude kde jsou Boží jiné stopy, takže i v přírodě, která mě neskutečně uchvacuje svojí dokonalostí. Když zestárne a uschne strom, je totiž stále krásný, když zestárne a rozpadá se nějaká stavba, většinou se o kráse mluvit nedá. Náhle si uvědomuji, pomíjivost našich výtvorů a naopak nepomíjivost těch Božích. Každodenně pozoruji oblohu, která mě zcela fascinuje svými barvami, proměnami, neskutečnými, úchvatnými výtvory. Bůh je opravdu dokonalý Stvořitel a žasnout nad Jeho stvořením je možné stále.

SVOBODA