"Jestliže mlčíš, mlč z lásky; jestliže mluvíš, mluv z lásky; jestliže zapomínáš, zapomínej z lásky; jestliže odpouštíš, odpouštěj z lásky."

Kristus je cesta ke světlu,
cesta k pravdě,
cesta k životu...

Pán krátce říká:
"Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života." Těmito slovy jednak něco přislíbil, jednak něco přikázal. Čiňme tedy, co přikázal, a nedomáhejme se nestoudně toho, co slíbil. Mohl by nám totiž při svém soudu říci: "Učinil jsi snad, co jsem přikázal, že se domáháš toho, co jsem slíbil?" Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? "Následuj mě", zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života.

Jednejme tedy
neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno rozvázal jsi moje pouta a o němž se v jiném žalmu praví: Hospodin vysvobozuje vězně, Hospodin napřimuje sklíčené.

A za kým půjdou
ti, jimž byla uvolněna pouta, takže se mohou znovu napřímit, ne-li za světlem, z něhož zaznívá hlas: Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě. Neboť Pán vrací slepým zrak. Právě tedy prohlédáme, protože máme léčivou mast víry. Předtím to už byla Ježíšova slina smíšená se zemí, kterou byl pomazán ten, který byl slepý od narození. I my jsme se z Adama narodili slepí a potřebujeme, aby nám Ježíš vrátil zrak. Smísil slinu se zemí: Slovo se stalo
tělem a přebývalo mezi námi. Smísil slinu se zemí; proto bylo předpověděno:
Pravda povstane ze země. Pán však řekl: Já jsem cesta a pravda a život.

Plně se nasytíme
pravdou, až ji uvidíme tváří v tvář. Neboť i to nám bylo slíbeno. Vždyť kdo by si troufal doufat v něco, co by sám Bůh ve své lásce neslíbil a nedal?

Uvidíme tváří v tvář.
Apoštol říká: Nyní vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. A apoštol Jan ve svém listu říká: Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. To je velké zaslíbení!

Jestliže miluješ, následuj!
"Miluji", říkáš, "ale kudy mám za ním jít?"
Kdyby ti tvůj Pán a Bůh řekl: "Já jsem pravda a život" a ty bys toužil po pravdě a po životě, jistě by ses snažil nalézt cestu, po níž bys k němu došel, a řekl by sis: "Pravda je něco velikého a také život je něco velikého, ale jak jen jich může má duše dosáhnout?"

Ptáš se jak?
Vzpomeň si, že napřed řekl: Já jsem cesta. Než ti tedy řekl, kam máš jít, řekl ti nejdřív kudy. Já jsem cesta, praví. Cesta kam? A pravda a život. Napřed řekl, kudy máš jít, a potom, kam přijdeš. Já jsem cesta, já jsem pravda, já jsem život. Zůstává u Otce, proto pravda a život. A stal se člověkem, proto cesta.

Neříká se ti, že
máš-li se dostat k pravdě a životu, musíš pracně hledat cestu. Nic takového se ti neříká, nýbrž: "Vstávej, lenochu! Cesta k tobě přišla sama a vyburcovala tě ze spánku: A jestliže tě vyburcovala, vstaň a choď!"

Snad se pokoušíš chodit,
ale nemůžeš, protože tě bolí nohy. Proč tě však bolí? Není to tím, že tě chtivost honila cestou necestou? Slovo Boží však uzdravilo i chromé. "Já mám nohy zdravé", namítneš snad, "ale nevidím žádnou cestu." On však i slepým vrátil zrak.

Z výkladu svatého Augustina, biskupa, na Janovo evangelium

"Nechoď ven, jdi sám do sebe; uvnitř člověka bydlí pravda. "

Dospěješ k prameni, uvidíš pravé světlo

Ve srovnání s nevěřícími jsme my křesťané již světlem. Proto říká apoštol: Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.1 A jinde říká: Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne.2

A přece, ve srovnání s oním světlem, k němuž směřujeme, je den, v němž žijeme, ještě nocí. Poslechněme si apoštola Petra. Říká, že ke Kristu Pánu promluvila vznešená Boží velebnost: To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení. Ten hlas, pokračuje Petr, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře.3 Ale protože my jsme tam nebyli a ten hlas z nebe neslyšeli, říká nám svatý Petr: Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.4

Až tedy náš Pán Ježíš Kristus přijde, jak říká apoštol Pavel, vynese na světlo věci, které jsou dosud skryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly; a teprve tehdy může každý člověk dostat od Boha chválu.5 Tehdy, až nastane ten den, nebude už zapotřebí žádných světel. Nebude nám už čteno z proroků, nebude otevřena kniha apoštolských listů, nebudeme vyhledávat Janovo svědectví, nebudeme potřebovat ani evangelium. Z našeho středu bude tedy vzato celé Písmo, které nám v noci tohoto věku bylo zažíháno jako svítilna, abychom nezůstávali potmě.

Co vlastně uvidíme, až toto všechno zmizí, protože už nebudeme potřebovat, aby nám to svítilo, a až také Boží mužové,6 kteří nám to předávali, spolu s námi uvidí ono pravé a jasné světlo, až tedy všecky ty pomůcky nebudou? Čím se bude naše mysl živit? Z čeho se bude radovat náš pohled? Co to bude za radost z toho, co oko nevidělo, ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil7? Co uvidíme?

Moc vás prosím: milujte se mnou, běžte se mnou ve víře, mějme touhu po nebeské vlasti, vzdychejme po ní a zde se považujme za pouhé cizince a poutníky. Co to tedy jednou uvidíme? Poslyšme teď evangelium: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.8 Dospěješ k prameni, z něhož tě dosud svlažila jen kapka rosy. Uvidíš plný jas pravého světla, z něhož do tvého ztemnělého srdce pronikal nepřímo a oklikou jen paprsek. A budeš očištěn, abys byl s to do toho světla hledět a snést je. Milovaní, říká svatý Jan, už teď jsme Boží děti; ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.9

Cítím, že se vaše srdce vznáší k výšinám spolu se mnou; ale porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí.10 Za chvilku odložím tuto knihu a vy se rozejdete každý do svého domova. Bylo nám dobře ve společném světle, hezky jsme se potěšili, bylo nám dobře ve společné radosti. I když se však teď od sebe rozejdeme, od světla se nevzdalujme.

Pozdě jsem si tě zamiloval,
kráso tak pradávná a tak nová,
pozdě jsem si tě zamiloval!

Byls uvnitř ve mně, já však venku.
Tam jsem tě hledal; sám znetvořený
na krásné tvory číhal jsem, na dílo tvých rukou.

Ty jsi byl se mnou, já však s tebou ne.
Ti tvorové mě vzdalovali od tebe,
ač ani oni bez tebe by nebyli.

Hlasitě jsi na mě zavolal a prolomil mou hluchotu.

Zářil jsi, ze slepoty jsi mě v mžiku uzdravil.

Svou vůni jsi kolem rozprostřel, ucítil jsem tě a z hloubi vydechl. 

Poznal jsem tě a hladovím teď a žízním po tobě.

Dotkl ses mne.

Touha po tvém pokoji mě stravuje.