Nenechme se odradit

Náš lidský život je jedno velké tajemství,
aspoň pro mě to tak vždycky bylo a z velké části stále je.

Jak tak už nějaký ten pátek jdu světem, je pro mě stále zajímavější život "pozorovat".  No a když už dnes vím, Kdo tím Život je, tak vlastně pozoruji Boží jednání v lidech kolem mě. Je to ten nejnapínavější seriál všech dob. 

Prožila jsem teď pár dnů úžasného relaxu, který mi naordinoval Pán. Musím říct, že tolik pokusů to překazit, jsem opravdu snad ještě nikdy nezažila. O to víc děkuji Bohu, že mi dal sílu a jistotu, je odrážet a vytrvat v úmyslu odpočinku. Opravdu se vyplatilo.

Prožila jsem fakt úžasné chvíle s Pánem i zajímavými lidmi. No, oni jsou totiž všichni zajímaví, ti herci v seriálu Život. Možná by se dal seriál nazvat Můj život. A všichni koho mi Pán pošle do cesty, v něm mají své důležité nezaměnitelné místo, ale nechci předbíhat. 

Svátek Hromnic a svatoblažejské požehnání, nemohla jsem najít místo kde tyto bohoslužby prožijeme, vlastně jsem hledala místo pobytu podle tohoto, ale nic. Až se jsem nakonec našla vhodné ubytování, bez ohledu na to, kam budeme na mše dojíždět, na poslední chvíli se ukázalo, že jsou tyto bohoslužby přímo v místě pobytu. Pán je velký humorista, to už víme :). Tím ale úžasná překvápka teprve začínala. 

Zjistili jsme, že tyto bohoslužby nejsou na tomto místě premiérou jen pro nás, ale také pro kněze který je měl.  Bylo vidět, že je vděčný za každého přítomného a zdálo se mi, že v našich očích se snaží číst, jaké to tady asi bude. A tak jsem se modlila, aby se mu tam líbilo a přiřadila jsem jej do mých stálých modliteb za kněze. 

Kázeň byla úžasná, energická, interaktivní... Položil do pléna otázku, kdo si myslíte, že je na Zemi největší sobec. Naštěstí si po chvilce sám odpověděl :). 

Největším sobcem na Zemi je lidské mládě.

Všechna jiná mláďata jsou za chvíli samostatná, umí chodit, létat, jíst, jen člověk je stále na někom závislý, zvláštní, jak to Bůh vymyslel, proč člověk, stále někoho potřebuje. Stále očekává, že se o něj někdo postará, někdo pomůže, jak dlouho trvá než sám jí, chodí.... V dětství to ještě není až tak divné, Bůh to tak nějak nastavil. Ale my se toho velmi těžce zbavujeme i v dospělosti. Stále natahujeme ruku, stále od druhých něco očekáváme.  Stále se k někomu poutáme a máme na někoho nároky. Stále něco od někoho potřebujeme. 

Kdy je ten správný čas, přestat být na druhých závislý? Jak to rozlišit? 

Pán nás přece neposlal na tento svět abychom si nechali sloužit, ale abychom my sloužili. 

Tak jak je možné, že se to nějak nedaří? Proč jsme závislí? Co s tím dělat a jak? 

Dobrá zpráva:
Bůh nás v tom nenechává samotné!
Krom veškerých potřebných milostí a hřiven nám dává sám sebe, nabízí pomoc, radu, vedení. Ale dává nám také svobodu. Nedává nám žádné pevné mantinely, tady končí závislost k přijímání, tady se začíná sloužit. Jsi svobodný a dospělý, rozhodni se, rozlišuj, jdi. 

Ale On, milující Otec, hned dodává:
neboj se, já jsem stále s tebou, provedu tě - pokud budeš chtít. 

A hned nám ukazuje, co je potřeba. Jak můžeme být svobodní, potřební, jak můžeme sloužit, uzdravovat... a sám nám dává příklad v evangeliích, v Písmu.

Pane, Jsi Láska, která se vylévá.

Pane, je dobré si s tebou povídat a těším se na setkání s tebou. Dovol mi, abych ti na úvod řekla, co si myslím. Znám krásný výrok svatého Jana, že "Bůh je Láska" (1Jan3,8.16). Tvoje láska však není statická. Je stále vylévána, nevyčerpatelně a bohatě. Všimla jsem si, že ty sám používáš výraz "vylévá" při Poslední večeři..., která se vylévá za nás, a za všechny na odpuštění hříchů.
Často je i Duch svatý popisován jako "vylitý" na každého člověka.

Když Ježíš s apoštoly vstoupil do Petrova domu, tchyně byla nemocná.
Petrův dům je obraz církve, je nemocná. Ale je tady Někdo, kdo ji přišel uzdravit.

Hned mu o ní pověděli.

Ježíš ji uzdraví a ona, ihned jde a obsluhuje, ví, že byla uzdravena a že je řada na ní, jde a slouží.

Tak Pán uzdravuje každého z nás, okamžitě a ihned taky posílá i náš, sloužit a uzdravovat ostatní.

Ježíš uzdravoval pak celý den a vyháněl zlé duchy.

Brzo ráno pak vstal a šel za svým Otcem, nabrat nové sílí, pro nový den, novou službu.
Věděl, že stále musí být napojený na Zdroj síly.

Pak šel dál a všude sloužil. Nečekal, že bude někdo sloužit jemu, neztrácel čas sebou, viděl, že všichni kolem jsou svým způsobem nemocní a On je může uzdravit.

Ježíšovo jednání v této situaci bylo bezprostřední. Jakmile vyšli ze synagogy, Ježíš se dozvěděl, že Šimonova tchyně je nemocná. Vzal ji za ruku, uzdravil ji a pozvedl. 

Pane, pomoz nám lépe chápat rozdíl mezi bezprostředními naléhavými věcmi a věcmi, které mohou počkat, abychom dokázali činit správná rozhodnutí ve službě tvému lidu.

I mě Pán uzdravil, i já hned můžu jít a sloužit.

Při západu slunce přiváděli k Ježíši nemocné a posedlé. Přilákal celé město, které přišlo ke dveřím. Uzdravil mnohé a pak se dozvídáme, že "nedovolil démonům promluvit, protože ho znali". 

Pane, potřebujeme tvé uzdravení, ale ještě více potřebujeme vztah s tebou.
Chceme tě přijmout jako Pána, abychom tě mohli dát poznat ostatním.

Jisté je, že kdo jsme byli uzdravení Láskou, jsme zároveň také povolání ke službě. Ježíš v určitý čas posílá své učedníky: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření- křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého- uzdravujte, vyhánějte zlé duchy,

Spoléhejme na Boží vedení a Jeho milost, kterou nám touží dát do všeho co děláme. Pro Něj nic není maličkostí, On všemu dokáže dát velikost, všechno umí proměnit v dobro nepředstavitelné velikosti, jak říkala sv. Matka Tereza:

dělejme malé věci s velkou láskou. Buďme perem v Boží ruce.

Dělejme tedy všechny věci s elánem, radostí a láskou a naplno, s vědomím, že vše děláme s Ním a pro něj. Odevzdávejme mu každou minutu, sekundu našeho života ať ji promění v něco úžasného. 

Nejsou všední dny, každý den je úžasný Boží dar a tak i vše co v něm děláme je nesmírně důležité a má pro Něj velkou váhu, úžasnou hodnotu. 

Byť by to byli v našich očích běžné věci, jako úklid, učení, cokoli, všechno má v Božím plánu důležité místo. 

Podívejme se třeba na Pavlovu cestu do Damašku, trmácení se na cestě, mělo být jen nutným zlem, před něčím velkým, ale Pán právě z této cesty udělal nejdůležitější věc nejen Pavlova života, ale i pro nás všechny, původně pohany. 

Proč si myslíme, že by to samé nemohl udělat v našem životě? Já si to nemyslím a mám k tomu důvod. Obyčejné prázdninové radovánky, se staly tím nejdůležitějším okamžikem mého života. Pán se mi dal poznat ve smrti a vzkříšení. Dal mi odpověď na nejdůležitější otázku mého života, a to byla otázka smyslu života a smrti. Topila jsem se a utopila. Ocitla jsem se ve Světle (podobně jako sv. Pavel) mě ale světlo neoslepilo, naopak mě otevřelo oči. Krom světla jsem mohla vnímat nekonečnou radost a bezpodmínečnost nekonečné Boží lásky.

Jediný zcela obyčejný okamžik odpočinku, radovánek s dětmi, zcela změnil můj život. A změnil jej opravdu od základu. A tak i já se svatým Pavlem můžu říct: Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. 1Kor15,10/Gal 2, 8

Když jsem se bezprostředně po tomto prožitku, snažila o něm říct mému muži, vůbec mě nevnímal, říkal si nejspíš, trošku si lokla vody a teď blouzní, to přejde. Nějaký čas jsem o tom přemýšlela, rozjímala, uvědomoval jsem si plně, že je to dokonalá odpověď na moji otázku o smyslu života a smrti. A tak zatím asi jediný závěr z toho pro mě byl, že jsem se začala těšit na smrt. Začala jsem žít v neskutečné opravdové radosti, protože do té doby jsem žila ve strachu ze smrti, hlavně o své blízké, teď už nebyl důvod SMRT JE ÚŽASNÝ PŘECHOD NA ÚŽASNÉ MÍSTO, tak čeho se bát?

To ale v žádném případě nemělo být všechno. Spoustu let jsem o tomto mém zážitku nikomu neřekla. Jednou, krátce po tom, se mě jeden blízký přítel zeptal, prosím tě, řekni mi, cos prožila? Něco tě proměnilo! Co se stalo? A já jsem si nevzpomněla! Opravdu, nevzpomněla jsem si na nejdůležitější okamžik mého života. Tak to prostě Pán chtěl. Až po dlouhé době několikrát naznal, že je dobré o tom mluvit, většinou v soukromých rozhovorech nebo v menších skupinkách, kdy bylo dobré ukázat, že smrti není třeba se obávat.

Teď ale je důvod jiný, ukázat, že nikdy nevíme, jak chce Pán využít byť v našich očích třeba banální záležitost, práci, něco nač se třeba vůbec netěším a musím se přemáhat, prostě využít minutu našeho života. Proto žijme přítomnost naplno.
Nenechme se od dobrých skutků odradit únavou. (Srov. 2Sol3)

Radujme se z každé minuty. Ať už ji máme prožít jakkoliv "obyčejně". Važme si každého člověka, vždyť nám ho do života poslal Bůh, nic se neděje nadarmo ani nahodile, s Ním náhody prostě neexistují.
A že jsou jiní, že nám nerozumí, nejsou nám úplně sympatičtí, nebo my jim, no tak to se nedivme, možná ještě neprožili OKAMŽIK POZNÁNÍ. O to víc se za ně modleme, a vzbuďme k nim lítost dříve než zlobu. Že dělají věci, které nás třeba rozčilují nebo se za ně stydíme. 
Vždyť všichni jsme na cestě a nikdo nevíme, co nás ještě čeká. Stále ještě budeme v životě padat, budeme prožívat různá utrpení, ještě nejsme na konci. Stále musíme prosit za ně i za sebe, abychom vydrželi v dobrém až do konce. Až dokud nepřijdeme do Boží náruče ve smrti. Ale slovo SMRT nás rozhodně děsit nemusí, naopak.

SMRT